Beznaděj, samota, opuštění, ale především prázdnota....
Přemýšlím o sobě, o tom, jaká doopravdy jsem, o životě, jaký žiju tady a teď. Ale k žádnému výsledku se nedostávám. Sedím uprostřed pokoje osvětleného malou svíčkou a se spoustou myšlenek v hlavě. V jednu chvíli si připadám úplně prázdná, jako kdyby mě někdo vygumoval, zničil všechny mé vzpomínky, všechno na čem, kdy záleželo. Pocit, že nikam nepatříte, bez své minulosti nejste nikdo. Ale v druhé chvíli se mi začnou objevovat před očima okamžiky, které jsem prožila. Nemůžu říct, že by to byly jen ty krásné a šťastné, ale i ty smutné...
Smíšené pocity, vzpomínky, střídající se pocit prázdnoty a beznaděje se šťastnými okamžiky. Občas bych si přála být opět ta malá holčička, která sedávála tátovy na klíně a poslouchala pohádky před spaním. V té době, bylo vše krásné a bezstarostné. Největší radost byla z pouhé přítomnosti rodičů, rozbalujících dárků pod stromečkem či dortíkem z oblíbené cukrárny. Ale bohužel se měníme a čas plyne neúprostě dál, aniž bychom to dokázali nějak změnit či ovlivnit.Tolik bych si přála vrátit čas...
Být zapomenut je velmi snadné, ale zapomenout není jednoduché.