"Víš, co je smutek? Sedět sám v pokoji a čekat na někoho, kdo už nepřijde."
Tento citát mě už mnohokrát velice upoutal, a stále mě překvapuje jeho značná síla a pravdivost. Je mnoho chvil i spojitostí, které mě napadají, ale většinou to jsou srdeční záležitosti. Pocity, bez kterých se v životě asi neobejdeme, a které nás přesto ničí. Nevím, čím to tak je. Sedím v ponurém pokoji a poslouchám tesklivé písně, které mi drásají srdce na malé kousky. Vrací mi mé dávno zapomenuté vzpomínky a zážitky.
Jsou krásné, a nevrátila bych ani minutu zpátky, protože to co prožijeme, utváří nás samotné a dělá nás takovými, jakými doopravdy chceme, ať se nám to líbí, či nikoliv. Čas se mění, stále nějak ubíhá a my s ním. Lidé, které jsme znali dříve, dnes už téměř nepoznáme na ulici, natož abychom s nimi našli pár společných slov. Připadá mi to divné, ale život je už takový a to asi těžko změníme.
Vzpomínám na lidi, kteří mi vnikly do mysli a zanechali své stopy v mém srdci. Jsou to různí lidé, od přátel po rodinu až po kluky, co si s holkami jenom zahrávají. Jsem asi naivní a snažím se v každém vidět to hezké. Protože věřím, že každý člověk má dobré i ty špatné stránky. Ale přátele si přece vybíráme podle toho, co se nám na nich líbí, a nikoliv podle toho, co odsuzujeme. Každý jsme jedinečný, a dost možná proto nás to odlišuje od všech kolem nás.
Na celém širém světě nenjadete člověka, který by byl stejný jako Vy. Ať už berete vzhled či povahu. I dvojčata jsou zcela odlišná, i když se nám to na první pohled nezdá. Odlišujeme se drobnostmi, vlastnostmi, myšlením, pocity...a všechny tyto maličkosti nás dělají jedinečnýmí a proto tak dokonalými bytostmi. Ale je tu i stinná stránka věci, asi jako ostatně v celém světě. Život totiž není černo-bílí ale spíš takový šedý.
Tento citát mě už mnohokrát velice upoutal, a stále mě překvapuje jeho značná síla a pravdivost. Je mnoho chvil i spojitostí, které mě napadají, ale většinou to jsou srdeční záležitosti. Pocity, bez kterých se v životě asi neobejdeme, a které nás přesto ničí. Nevím, čím to tak je. Sedím v ponurém pokoji a poslouchám tesklivé písně, které mi drásají srdce na malé kousky. Vrací mi mé dávno zapomenuté vzpomínky a zážitky.
Jsou krásné, a nevrátila bych ani minutu zpátky, protože to co prožijeme, utváří nás samotné a dělá nás takovými, jakými doopravdy chceme, ať se nám to líbí, či nikoliv. Čas se mění, stále nějak ubíhá a my s ním. Lidé, které jsme znali dříve, dnes už téměř nepoznáme na ulici, natož abychom s nimi našli pár společných slov. Připadá mi to divné, ale život je už takový a to asi těžko změníme.
Vzpomínám na lidi, kteří mi vnikly do mysli a zanechali své stopy v mém srdci. Jsou to různí lidé, od přátel po rodinu až po kluky, co si s holkami jenom zahrávají. Jsem asi naivní a snažím se v každém vidět to hezké. Protože věřím, že každý člověk má dobré i ty špatné stránky. Ale přátele si přece vybíráme podle toho, co se nám na nich líbí, a nikoliv podle toho, co odsuzujeme. Každý jsme jedinečný, a dost možná proto nás to odlišuje od všech kolem nás.
Na celém širém světě nenjadete člověka, který by byl stejný jako Vy. Ať už berete vzhled či povahu. I dvojčata jsou zcela odlišná, i když se nám to na první pohled nezdá. Odlišujeme se drobnostmi, vlastnostmi, myšlením, pocity...a všechny tyto maličkosti nás dělají jedinečnýmí a proto tak dokonalými bytostmi. Ale je tu i stinná stránka věci, asi jako ostatně v celém světě. Život totiž není černo-bílí ale spíš takový šedý.
život je imho šedý, pokud jej vnímáš jako jednotvárnou masu... ale žít se dá i rozmanitě, může to být neskutečná, pestrá, krásná mozaika... záleží na tom, z jakého úhlu se díváš, z jaké dálky... a co ne/chceš vidět
na vzpomínky pozor, mohou být krásné i ne, ale nezapomeň kromě nich i žít...