Dlouho jsem nepsala...možná právě proto, že jsem chtěla být alesponň na chvilku sama a přemýšlet o životě...o tom, co bude dál...ale taky kde budu za nějakou dobu....kde, kdy, jak, s kým...Přemýšlím, ale je to beznadějné..na tohle se nedá odpovědět...na to ani neexistuje daná odpověď...všechno kolem je přeci tak moc měnné až je to neskutečné..dneska tady sedím, ale zítra, už tu třeba vůbec nemusím být....možná i to mě tak trochu děsí...."nebojím se smrti, ale zítřka"...
Možná, je to hloupé...ale pravdivé...tak moc až mi to samotné nahání hrůzu a strach...cítím se sama...měla jsem sen...divný, tajemný, ale přesto tak nestutečně reálný a pravdivý až mě to zaráží...sen, který se neustále opakuje, jako noční můra, které se nedokážete nijak a ničím zbavit....nevim, co přesně znamená, ale mám strach....
Jsem zavřená v bublině...v bublině, která je z průhledného skla či nějaké pružné látky...jsem uvnitř, ale nedokážu se dostat ven...přede mnou jsou lidé, rodinky...všichni jsou neskutečně šťastní..chci jít k nim...ale nemůžu...jsem zavřená a zcela bezmocná..to mě dostává na samé dno mé mysli...a nenacházím žádné východisko..nemůžu nic dělat...později se bublina kolem mě zvětšuje až úplně praskne...ale místo ní se předemnou objeví vysoká stěna...zrcadlo...které odraží vše krásné kolem mě...ale já nikde nejsem...jako bych ani neexistovala...jako by můj celý život tady na této planetě byl jen pouhý omyl...
Je to zvláštní sen, ale přesto tak moc vystihující mou situaci a hlavně mé pocity..citím se tak moc opuštěná, jako bych byla na celém světě sama...což je dosti zvláštní..když je kolem mě spousty lidí...ale nezáleží přece na kvantitě, že...už mě ani nenapadá co dál bych měla psát...ale přesto mi přijde, že to je nedokončené...jako mé myšlenky...a můj život...něco mi chybí..trápí mě to čím dál více...a život upadá do zapomění, jako vzpomínky, které mizí...a vytrácí se...
Možná, je to hloupé...ale pravdivé...tak moc až mi to samotné nahání hrůzu a strach...cítím se sama...měla jsem sen...divný, tajemný, ale přesto tak nestutečně reálný a pravdivý až mě to zaráží...sen, který se neustále opakuje, jako noční můra, které se nedokážete nijak a ničím zbavit....nevim, co přesně znamená, ale mám strach....
Jsem zavřená v bublině...v bublině, která je z průhledného skla či nějaké pružné látky...jsem uvnitř, ale nedokážu se dostat ven...přede mnou jsou lidé, rodinky...všichni jsou neskutečně šťastní..chci jít k nim...ale nemůžu...jsem zavřená a zcela bezmocná..to mě dostává na samé dno mé mysli...a nenacházím žádné východisko..nemůžu nic dělat...později se bublina kolem mě zvětšuje až úplně praskne...ale místo ní se předemnou objeví vysoká stěna...zrcadlo...které odraží vše krásné kolem mě...ale já nikde nejsem...jako bych ani neexistovala...jako by můj celý život tady na této planetě byl jen pouhý omyl...
Je to zvláštní sen, ale přesto tak moc vystihující mou situaci a hlavně mé pocity..citím se tak moc opuštěná, jako bych byla na celém světě sama...což je dosti zvláštní..když je kolem mě spousty lidí...ale nezáleží přece na kvantitě, že...už mě ani nenapadá co dál bych měla psát...ale přesto mi přijde, že to je nedokončené...jako mé myšlenky...a můj život...něco mi chybí..trápí mě to čím dál více...a život upadá do zapomění, jako vzpomínky, které mizí...a vytrácí se...
