close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
"Víš, co je smutek? Sedět sám v pokoji a čekat na někoho, kdo už nepřijde."

Vana plná vody

6. ledna 2007 v 19:42 |  Stories
"Zůstaň," zaprosila ho, když se k ní otočil zády. Jednu jí vrazil. Zapotácela se, ale potlačila slzy. "Kašlu na tebe," odpověděl a práskl za sebou dveřmi. Sedla si na postel a obejmula si kolena. Nechala po tvářích proudit svůj smutek. Proč se pořád tak ponižovala? Proč se mu snažila maximálně zavděčit? Kašlu na tebe! Proč se nevykašlala ona na něj?
Oblékla se do černého trika s dlouhým rukávem a přilehlých kalhot. Zakryla si modřinu pod okem - ještě z minula - a chystala se projít na čerstvý vzduch. Zazvonil telefon.
"Haló!"
"Ahoj Anno, tady matka." Proboha teď ne. "Něco bych od tebe potřebovala. Prosím tě přijď." Ne!
"Kdy?"
"Nemůžeš se chovat trošku příjemněji? Co ti zas je?"
"Kdy mami?"
"Strašný, člověk jen něco potřebuje a ..."
"Tak KDY?!"
"Hned."
"Fajn."

Návštěva u matky byla hrozná. Ve skutečnosti nepotřebovala nic, jen si na někom vylít zlost a svoje neúspěchy. Tak jako vždycky. Po dvou hodinách vět typu - Kdo se na to má pořád dívat, jak se tváříš? To musíš být pořád na něco naštvaná? Měla by ses nad sebou zamyslet. Najdi si třeba pořádnou práci. Myslíš, že tě to tvoje pisálkovství uživí? - se sebrala a beze slov odešla. Dovedla si představit, že její matka je bez sebe zuřivostí, ale bylo jí to fuk. Co ona může vědět? Ať jí dá svatej pokoj! Je stejně možná horší než její posranej uchlastanej otec.

Doma si z ledničky vyndala poslední jídlo a plechovku koly a sedla si k počítači s úmyslem psát. Na e-mailu měla jednu zprávu: Omlouváme se, blablabla... Vaši knihu nevydáme. Tečka. Do háje se vším. Vypla počítač a šla si lehnout. Probudila se až druhý den ve tři odpoledne. Na mobilu našla tři zmeškané hovory - Adam. Třeba se chce omluvit za tu včerejší facku. Naivko! zakřičela v duchu na sebe. O půl hodiny později zavolal znovu. "Ahoj zlato, promiň, včera mi to ujelo. Mohl bych ti to vynahradit? Přijď v pět ke mně, ano?" V pět byla u něj jako na koni. Znovu, už po milionté, opět se snížila k tomu, aby mu kvůli pár ani ne příliš hezkým slovům odpustila. Zazvonila. Otevřel jí jen v trenkách. Pak na jeho posteli uviděla svlečenou blondýnu.

"Ty hajzle, tohle už ne. Já už to trpět nebudu. Už toho bylo dost!" vybuchla náhle.

"Ale kotě, ty víš, že beze mně nevydržíš ani týden. Kdo pak by sponzoroval ty tvoje spisovatelský pokusy? Nemáš nic. A nikdo jinej než já, ti taky nic nedá!" řekl a chytl ji kolem pasu.

"Pust mě," snažila se mu vysmeknout, ale marně. S odporem cítila, jak jeho ruce přejíždí celé její tělo. Všechen vztek a všechno ponížení, které se jí od něj dostávalo, se v ní vzbouřilo. Už to nedokázala v sobě dusit. Povalil ji na postel a chtěl ji svléknout. Zuřivě se bránila. Blondýna byla buď úplně namol nebo zfetovaná, protože na dění kolem sebe vůbec nereagovala. Anna za sebou nahmatala láhev od vína. V sebeobraně mu ji přerazila o hlavu. Svalil se na ni v bezvědomí. Odstrčila ze sebe jeho tělo a rychle vyběhla z bytu. Možná, že ho zabila. Jestli ano, určitě se na to přijde. A kdo jí bude věřit?

Doma se zhroutila do vany plné horké vody v naději, že ze sebe ten zážitek smyje. Nešlo to. Pořád ho měla před očima. Ten jeho hnusnej ksicht. Zoufale se snažila to nějak zahnat. Uvědomila si, že teď doopravdy nemá nikoho. Žádnou podporu, byť ponižující. V zásuvce byl zapojený fén. Sáhla po něm, zapnula jej. Nechala ho spadnout k soubě do vany plné vody.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama