Avšak já jen padám a pomalu přestávám doufat, že nějaké dno, nějaký konec existuje...má víra je oslabena tou propastí mezi mnou a světem...vlastně vůbec světu kolem sebe nerozumím, nevím jaký je...co ho dělá tak krásným, ale přesto nebezpečným...svět kolem mě je jako zakázané ovoce...moc bych ho chtěla poznat, ale bojím se udělat ten krůček kupředu...jsem uprostřed všeho dění, ale mám tmavou pásku přes oči...vidím kolem sebe samou tmu...všechno je zakryté v závoji tajemství a spletené provázkami osudu, který si s námi všemi pouze hraje...hraje hru, kterou sám ovládá, a má nad ní téměř plnou moc...
Stojím sama na okraji propasti a přemýšlím, zda-li by nebylo nejlepší rovnou skočit, a zapomenout na všechno kolem...cítit volnost...svobodu...Jsem, nebo bych spíše měla být ráda za každou chvíli, co jsme spolu...a ne dokola přemýšlet o životě...vím, jak moc Tě tohle všechno ubíjí a ničí, ale asi to už nedokážu změnit...budeš se ptát proč? Ale ani já sama to nedokážu vysvětlit a nikdo to asi nepochopí...připadá mi, jako by ve mě všechno to krásné umřelo...všechna láska, nejen k životu samotnému, ale i k lidem zmizela...a všechno zůstalo prázdné a opuštěné...jako zřízenina stojící na okraji propasti...tak nekonečná, ale přesto zapomenutá a lidmi odsouzená...

co je zapomenuto, lze najít, co je opuštěno, lze opět obydlit, co je zhroucené, lze opravit..