Čím více je ignoruji, tím jsou hlasitější a důraznější...chci se jich zbavit...ale nejde to, nemůžu...jsou tu stále se mnou...bojim se toho, co se stane až je poslechnu...co se mnou bude? Jsem moc ráda za to, jaká jsem...za to, že mám vlastní názory a jsem silná...ale tolik bych si přála být jako oni...volná...užívat si života...ale nemůžu, nejde to....nedokážu se od všeho odprostit, na nic nemyslet...
Obávám se, že takhle už to dlouho nevydržím...tohle přece není ani život, jen utrpení...smutek, samota, deprese...všechno zahalené do tajemna a touhy zemřít...tak moc bych si to přála...přála bych si být konečn volná....volná jako anděl, který se mávnutím křídel kamkoliv dostane...který pomáhá lidem, místo toho, aby je ničim a ubližoval jim...který je překrásný jako třpytivý sníh na zamrzlém jezeře...

čím víc ze světa chápeš, tím je ti těžší.. většinou to tak bývá.. ale neodcházej! můžeš být andělem a pomocnou rukou právě zde, na tomto světě! kdo ví, co je potom, jestli vůbec něco je! vždycky je naděje na dosažení klidu, míru a dokonce i štěstí... nevzdávej se!!