Moc ráda bych jim chtěla říct, že je mám ráda...ale nechci jim lhát, ale hlavně sobě...myslím, že by to stejně nikomu nepomohlo...oni by možná byli klidnější, kdyby to slyšeli...ale k čemu, kdyby to stejně nebyla pravda? Někdo si myslí, že je lepší říct milosrdnou lež, než krutou pravdu, která bolí a zasáhne člověka hluboka na duši a zanechá stopy v srdci, které už nikdy nezmizí...nevím, možná to pomůže, ale jen do té doby než řeknete pravdu...pravdu, která stejně jednou musí vyjít navenek...pravdu, která potom bude o to více bolet....
Myslím, že každý člověk byl stvořen k tomu, aby byl milován, ale hlavně aby sám miloval...už od útlého dětství nás učí milovat...proč ale někdo není toho schopen? Myslím, že to nebude nedostatkem lásky...Myslím, že každý známe ty dětské pohádky, které nás provázely životem a dávaly nám jednoduché rady...snad každý známe dobrou vílu, hodnou princeznu, ale také zlou a krutou čarodejnici, která má srdce z kamene...nikoho nemá ráda, na nikom jí nezáleží...nemá žádné pocity...žádné emoce...žádné city....jediným slovem necítí vůbec nic...
Jako by mi někdo vyrval srdce z těla, a zanechal jen prázdno na duši...Nechci být pro svět a lidi, jenom bezcitná dívka, která ubližuje lidem kolem sebe....ale také se sama kvůli tomu trápí...už to dál takhle nechci...nevím, jak to jednoduše, ale hlavně bezbolestně vyřešit...napadá mě jenom jedna věc, čin, myšlenka...které se však obávám...nechci aby to dospělo tak daleko, ale také se obávám, že nebude jiná možnost...

vždycky je jiná možnost.. jen ji ne vždy vidíš.. a ty nejsi bezcitná, ať tě ostatní vidí jakkoliv.. jinak, vždy je lepší říci krutou pravdu než milosrdnou lež, ale někdy se také vyplatí neříkat nic, dokud se tě nikdo netáže..