Zrození si můžeme představit jako samotný nástup do letadla...celý náš další život je let...a záleží v podstatě na nás, jaký si ho uděláme...někdo nevydrží až do konce, a předčasně vystoupí...ať už z vlastní vůle či nikoli...smrt si přece nevybírá...život je jako let...někdy obtížný a zrádný, jindy klidný a bezpečný...ale nikdy nemůžeme sami vědět, kdy se něco přihodí...kdy letadlo začne padat...a víme, že se blíží náš konec...ať už konec jedné životní etapy, vztahu nebo života samotného...
Letím, ale zárověň padám...celý svůj život jsem letěla tak nějak pořád stejně...nic moc se toho nestalo...byly dny, které byly smutné, nebo naopak veselé..dny, kdy už jsem tu nechtěla dál být...ale také dny, které nikdy neměly skončit...dny plné lásky a pohody...ale nic netrvá věčně...a my sami to nemůžeme nijak ovlivnit...
Mé letadlo začalo padat...padá nezvratnou rychlostí...a já jsem uvnitř, a nemůžu ven...padá a já vím, že se blíží konec...konec jednoho příběhu...jednoho života...mám strach...bojím se toho, co bude až spadnu...toho, co bude potom...toho, jestli budu mít chuť ještě žít...nebo to všechno ukončím..."nebojím se smrti, ani toho co bude dál...ale bojím se zítřka."

ve dvou se pád mění v let.. a dokud nezasáhneš zemi, pořád můžeš doufat, že turbína či vrtule letadla znovu naskočí a ty budeš moct vyrovnat výšku! THERE IS TOO MUCH BEAUTY TO QUIT!!