
"Prožij každý den, jako by byl tvůj poslení"
Nic nenechávej na vhodnou chvíli, či okamžik, abys někomu řekl, že ho máš rád...nidky nečekej až bude spravný čas...ta chvíle totiž nikdy nemusí nastat...teď to možná někomu může připadat nesmyslné, jak to že ten okamžik nenastane? Když přece budu čekat, tak snad někdy bude vhodný čas, na to se vyjádřit...ale musíme si také uvědomit, že to nezáleží pouze na nás...co když ta daná osoba najednou zmizí, nebo se jí stane něco vážného? A my bychom si mohli do konce svého života vyčítat, že jsme jí nesdělili to, co jsme měli na srdci...
Netvrdim, že je to tak vždycky...ale někdy třeba ani nebude ten dlouho očekávaný okamžik...nechci říct, že bychom měli dělat všechno hned, kdykoliv nás to napadne....ale také bychom to nikdy neměli moc dlouho odkládat...dotyčná osoba si přece mezitím může najít někoho jiného, nebo žít v domění, že o ni nikdo nestojí...a v nejhorším případě to pak už neunese, a zvolí řešení, které se jí zdá v dané chvíli to nejlepší...řešení, které každý volí jako to poslední možné, co může udlat, aby se už dál netrápil...
Nic nenechávej na vhodnou chvíli, či okamžik, abys někomu řekl, že ho máš rád...nidky nečekej až bude spravný čas...ta chvíle totiž nikdy nemusí nastat...teď to možná někomu může připadat nesmyslné, jak to že ten okamžik nenastane? Když přece budu čekat, tak snad někdy bude vhodný čas, na to se vyjádřit...ale musíme si také uvědomit, že to nezáleží pouze na nás...co když ta daná osoba najednou zmizí, nebo se jí stane něco vážného? A my bychom si mohli do konce svého života vyčítat, že jsme jí nesdělili to, co jsme měli na srdci...
Netvrdim, že je to tak vždycky...ale někdy třeba ani nebude ten dlouho očekávaný okamžik...nechci říct, že bychom měli dělat všechno hned, kdykoliv nás to napadne....ale také bychom to nikdy neměli moc dlouho odkládat...dotyčná osoba si přece mezitím může najít někoho jiného, nebo žít v domění, že o ni nikdo nestojí...a v nejhorším případě to pak už neunese, a zvolí řešení, které se jí zdá v dané chvíli to nejlepší...řešení, které každý volí jako to poslední možné, co může udlat, aby se už dál netrápil...
Nechce žít, svět ho nebaví...ale hlavně nemá tu nikoho, kdo by o něj stál...a to bolí nejvíc, vědomí, že jsme tady zcela zbyteční...vědomí, že pro nikoho nemáme cenu...vědomí, že jsme pro ostatní zcela neviditelní, a nepočítají s námi...nikdy už to nebude stejné...nemůže nic vrátit...jediné, co je zcela neměnné je snad čas...ten nikdo z nás nemůže změnit, posunout, nebo dokonce vrátit...
Vše se točí kolem minulosti a budoucnosti...ale velice často zapomínáme na to, co je...přítomnost...třeba si řekneme, že to uděláme až budeme mít čas, náladu, milovaného člověka...všechno je závislé na všem...ale tak to být nemá...pokud chci něco udělat, někoho získat, neměl bych dlouho čekat...může se všechno změnit, ba více obrátit, a být naprosto naopak, než jsem původně chtěl...ano, to vše se také může stát...přijde mi, že život a vše kolem něj, co s tím souvisí, se stále mění...
Jednou jsem slyšela: "do jedné řeky dvakrát nestoupíš" krásné, ale přesto tak hrůzostrašně pravdivé...někdo si možná řekne, že je to jen blbost, ale pokud se zamyslíte...snad vám dojde, že řeka je stále stejná, ale život a pohyb v ní se neutále mění...řeka plyne velice rychle...vše se v ní během okamžiku mění...tak je to i s našimi životy, proto bychom si všechny chvíle, nejen ty vhodné měli užívat, co nejlépe, a ne pořád jenom čekat...může nám to totiž zmizet přímo před očima...a nakonec věř mi, že přijdou dnové, kdy budeš chít a moci, ale tůvůj strach ti v tom zabrání...ale také mi věř, že přijdou chíle, kdy naopak budeš chít, ale už nebudeš moci...