Láska...samotné slovo, pod kterým si každý z nás představí úplně něco jiného...láska může mít mnoho podob...jsou tak moc rozdílné, ale zároveň mají neuveřitelně moc společného...Láska může být krásná, ale také krutá...můžeme se v ní cítit jak v pasti, nebo naopak volní jako ptáci, ale přesto šťastní...láska je pocit, který cítíme snad už od narození...neustále...ať už milujeme své blízké, jako je rodina či přátelé...nebo milovanou osobu, bez které si ani už nedovedeme představit svojí další existenci...
Nešťastná láska, kterou mnoho z nás již zažilo, není moc příjemná...místo toho abychom byli šťastni, se stále více utápíme v depresích, a cítíme se neskutečně sami...neopětovaná láska je zlá a krutá...nikdo se v ní nemůže cítit šťasten...pokud jste to Vy, kteří milujete, ale nejste milováni...upadáte stále více do zármutku, a smutek jakoby se Vám v srdci rozrůstal...čím více milujete, tím více se také propadáte na dno nekonečné propasti...dno, od kterého se nikdy nemůžete odrazit...dno, ze kterého není cesty zpět...a pokud se dostanete až nakonec svého trápení, už Vám nezbývá nic, pro co byste chtěli žít...nemáte na to sílu, ale hlavně už dál nechcete být sami...napadá Vás už je jedno řešení...záleží ale jen pouze na Vás...
Na druhou stranu může být láska krásná...pokud se v tomto nemilostném a krutém světě dokáží vůbec najít dva lidé, kteří by se navzájem milovali...je to malý zázrak...láska dvou lidí je něco překrásného...a ten kdo to nezažil, to nikdy nemůže pochopit...nebudou vám věřit, že je to tak moc kouzelné...pocit, který přitom zažíváte, se nedá nikomu snad ani popsat...najednou vidíte svět v jiných barvách...vše se Vám zdá krásné...máte na rtech zářivý úsměv, i když venku prší...jste milí i na ty, které zrovna nemáte v lásce...všechno se nám zdá neuvěřitelné...ale přesto žijeme v neustálém strachu, že dotyčnou osobu ztratíme...proto, žijeme každým okamžikem stráveným s milovaným...
Nešťastná láska, kterou mnoho z nás již zažilo, není moc příjemná...místo toho abychom byli šťastni, se stále více utápíme v depresích, a cítíme se neskutečně sami...neopětovaná láska je zlá a krutá...nikdo se v ní nemůže cítit šťasten...pokud jste to Vy, kteří milujete, ale nejste milováni...upadáte stále více do zármutku, a smutek jakoby se Vám v srdci rozrůstal...čím více milujete, tím více se také propadáte na dno nekonečné propasti...dno, od kterého se nikdy nemůžete odrazit...dno, ze kterého není cesty zpět...a pokud se dostanete až nakonec svého trápení, už Vám nezbývá nic, pro co byste chtěli žít...nemáte na to sílu, ale hlavně už dál nechcete být sami...napadá Vás už je jedno řešení...záleží ale jen pouze na Vás...
Na druhou stranu může být láska krásná...pokud se v tomto nemilostném a krutém světě dokáží vůbec najít dva lidé, kteří by se navzájem milovali...je to malý zázrak...láska dvou lidí je něco překrásného...a ten kdo to nezažil, to nikdy nemůže pochopit...nebudou vám věřit, že je to tak moc kouzelné...pocit, který přitom zažíváte, se nedá nikomu snad ani popsat...najednou vidíte svět v jiných barvách...vše se Vám zdá krásné...máte na rtech zářivý úsměv, i když venku prší...jste milí i na ty, které zrovna nemáte v lásce...všechno se nám zdá neuvěřitelné...ale přesto žijeme v neustálém strachu, že dotyčnou osobu ztratíme...proto, žijeme každým okamžikem stráveným s milovaným...
