
Samota...slovo, pocit, pod kterým si každý z nás představíme něco jiného...pro někoho může znamenat vysvobození, ale pro jiného třeba trest. Poslední dobou se cítím prázdná, jako by ze mě vyprchaly snad všechny pocity, jako by ze mě vyprchal sám život...jako bych byla tělo bez duše...Ale kde je má duše? Kam se poděla? Kde, kde je?
Poslední dobou mi spíše připadá, že ani nežiju, jenom přežívám..."Proč jsem na světě? Jak je možné, že nic necítím? Nechápu, necítím vůbec nic...radost, smutek, lásku, bolest...Vše jako by se obrátilo proti mě...Co se to se mnou děje?
Všechno je mi jedno...věci, ale i dokonce lidé...kterých bych si měla vážit, kteří mě mají rádi...Tolik bych jim toho chtěla říct, jak moc je mám ráda, ale místo toho jim ublížím...ublížím sobě, ale hlavně jim...Jak se z toho všeho vymotat? Možná tu je pár lidiček, kteří mě drží při životě, ale jsou tu se mnou jenom někdy, kdy se to hodí jim, jenom přes net...a pak je tu spouta lidí, kteří kolem mě prochází, kterým jsem ukradená...dy´t já jsem jenom další bytost na této planetě, zcela bezvýznamná a zbytečná...a lidem, co mě znají osobně téměř ukradená...Proč jsem ale všem lhostejná? Čím to je?
Nechápu, nedokážu to ani vysvětlit...jsem tak sama, prázdná...nic necítím, až se bojím, přejde to někdy? Ale kdo mi to může vysvětlit? Přece nemůžu být pořád tak prázdná...nechci...ubližuji, ale přesto nic necítím...chci se radovat ze života, žít naplno...cítím radost, ale i smutek...